Díky své zkušenosti náhradního rodiče se vracím zpátky do svého dětství. Uvědomuji si, že jsem nikdy ani náznakem nepochybovala o tom, že mě rodiče milují. Vlastně jsem si tuto otázku nikdy nepoložila. Mám sourozence, takže u mě samozřejmě existovalo: „ale bráchu mají raději!“ Nikdy jsem však nezpochybnila vlastní existenci tohoto citu

Logicky si tak kladu otázku: A dovedu rozumět dítěti, které si řeší právě tuto, pro něho zásadní existenční otázku MILUJÍ MĚ MOJI RODIČE? Nevím, ale snažím se o to…

Ani moje biologické děti mi neměly potřebu pokládat otázku: Máš mě, mami, ráda? Proste jsme to žili. Bylo to všudypřítomné a já neměla sebemenší znejištění, když mi dítě řeklo: Nesnáším tě!!! A to jen proto, že jsem chtěla, aby si šlo čistit zuby 😉 nebo: Mami, zavřou tě, když nebudu chodit do školy? Nebo: Mami, co se stane, když uteču z domu? S nadhledem jsem pouze odpověděla na položenou otázku. Nikdy, až doposud, kdy jsou děti už dospělé, jsem nezapochybovala o jejich bezvýhradné lásce ke mne! NEJEN, ŽE JAKO MÁMA MILUJI SVÉ DĚTI, ALE I MOJE DĚTI MĚ MILUJÍ. Nepochybuji

Přijala jsem dítě, které od svých rodičů zažilo opouštění. O to více o lásku, nejen svých rodičů, bojuje. Potřebuje od nich skutky, ne slova!, ujištění, že ho milují. Byť alespoň tím, že ho požádají o odpuštění. Omluví se a pustí ho do života bez jejich účasti, jen s jejich vědomím…

Jako pěstounka jsem denodenně, a do konce svého života, vystavena ujišťování svým jednáním, chováním i slovy, tomu, že SVÉ PŘIJATÉ DÍTĚ MILUJI! Cítím znejištění z tohoto dítěte, když mu maminka oznamuje slovy, že ho má ráda. Co to znamená? Je ochotna pro své dítě něco ve svém živote změnit? Jak je možné, že je schopná pak trestat své nejisté dítě větou: „Neříkej mi mami.“ Au!

Své přijaté dítě miluji a vím, že i ono mě. Nepochybuji! Dokážu mu však pomoci, se svoji životní zkušeností, tak, aby nehledalo lásku nejen u mě? Nebylo tak věčnou hledačkou svého štěstí, lásky…

S úctou pěstounka