Přijde paní učitelka do třídy a zeptá se Pepíčka: „Pepíčku, od kdy chápeš vtipy o sobě?“

Vzpomínáte si ještě na chvíli, kdy jste si poprvé uvědomili, na základě společného smíchu, že je vám s někým vlastně hrozně příjemně a bezpečně? Na první chvíli, kdy se vám podařilo nad někým vyzrát a napálit ho? Na první vtip, kterým se vám podařilo někoho rozesmát? Na první vtip, který jste kdy slyšeli? A hlavně – vzpomínáte si na to, kdy vám poprvé přišla nějaká situace humorná? 

První úsměv malého dítěte je jedním z prvních velkých milníků jeho vývoje, obvykle jde o jednu z událostí, kterou si dospělí u svého dítěte zapamatují a nezapomenou se jím (tedy úsměvem) pochlubit známým a přátelům. Ačkoliv se u mnoha dětí objevují projevy podobné úsměvu již dříve, nejsou tyto projevy pravým úsměvem – neobjevují se v bdělém stavu, navíc se k pohybu úst a tváří nepřidávají oči a čelo a tento úsměv nemá emociální náplň opravdového úsměvu (a vědci mimochodem netuší, co je příčinou těchto projevů, ani jakou mají pro dítě funkci).

„Opravdový“ prvotní úsměv, který se objevuje obvykle na konci prvního měsíce vývoje dítěte, je reakcí na sociální situaci, osoby a (především) hlasy. O něco později, asi v šesti týdnech, se objevuje sociální úsměv, tedy cílený úsměv na lidskou tvář). Smích je jedním z prvních rozšíření komunikačních možností dítěte v jeho životě.

Ještě o několik měsíců později se objevuje další projev v chování dítěte, který si spojujeme s úsměvem – přibližně ve 4 měsících vývoje dítěte se objevuje smích. A – jakkoliv si troufnu tvrdit, že jde o velmi zajímavé téma – věda se dětskému smíchu příliš nevěnovala, obecně se přijímalo, že děti humor chápou až ve předškolním věku. V poslední době se toto téma dostalo poněkud více do popředí a pomalu začínáme vědeckou metodou přicházet na skutečnosti, které pečovatelé o děti tušili už delší dobu – už před dosažením prvního roku života děti chápou humor a humornost podobným způsobem, jako dospělí.

Už sám slavný Charles Darwin pozoroval novorozence a kojence a spekuloval o tom, že lidský smích musí mít svůj důvod. Darwin tento smysl hledal – stejně jako u jiných univerzálních projevů emocí – v komunikační funkci smíchu a v jeho pomoci k přežití. Hned dvě skutečnosti napovídají, že se Darwin zřejmě trefil. Zaprvé – smích není jen lidskou záležitostí. Projevy smíchu lze nalézt u velké části savců, především u mláďat zapojených do hry.

Druhou skutečností, která podporuje Darwinův pohled, je neurologicky daná příjemnost smíchu. Smích aktivuje centra mozku produkující dopamin (těmto centrům se někdy přizdívá „centra odměn“), který způsobuje vznik příjemných pocitů. Díky tomu jsou okamžiky společného smíchu pro „starší“ ekvivalentem hry „mladších“. Dospělí (a od určitého věku i dospívající) si jen výjimečně hrají (to platí pro člověka, ale i pro savce obecně), navazování vztahů se tak děje prostřednictvím sdílení humor a smíchu. Smích tedy na biologické úrovni podporuje socializaci (začlenění do společnosti), a tím pospolitost nutnou k přežití lidského druhu. Že je lidský smích více spojený s přítomností druhých lidí než s pocity štěstí naznačují i nejnovější zjištění.

Poznatky poslední doby pomáhají pochopit blíže aspekty smíchu a jeho komunikační funkci. Zdá se, že jednou z funkcí úsměvu a smíchu u dětí je sdělení pečovateli, že „tato situace je pro mě bezpečná, snesitelná a zvládám ji“. Dítě takovou větu říci nedokáže, naštěstí se zdá, že příroda našla cestu, jak nám tuto informaci může dítě sdělit rychleji a lépe.

Teď už víme, proč se smějeme! V druhé části článku se podíváme na to, jak se u dětí do jednoho roku vyvíjí používání smíchu a humoru. A také si zkusíme vysvětlit, proč tomu tak je.

Mgr. Petr Šnédar