Do programu pro náhradní rodiče s názvem PRIDE jsem šla s cílem, abych více porozuměla dítěti. A stalo se Příprava je vedena hlavně v uvědomování si, co děti, které se ocitnou mimo svoji biologickou rodinu, prožívají. Stěžejními tématy jsou proto ztráty v životě, trauma, citová vazba, identita přijatého dítěte apod.
Kurz jsem navíc absolvovala v době, kdy jsem se sama stala pěstounkou tříleté vietnamské holčičky. Ač věkem se nám může zdát dítě malé a nezkušené, opak je pravdou. Zkušenostmi, například v oblasti odmítání dospělými, kdy se bez rozloučení stěhovala minimálně čtyřikrát (do mé domácnosti to pak bylo její páté stěhování), mělo toto dítě víc, než si dovedeme představit. Naopak mělo i mnoho zkušeností z nezkušenosti – neuměla chodit po schodech, nevěděla, jak to vypadá v kuchyni, že v dětském pokoji není sedm postýlek, jak se nakupuje apod.
„Šestinedělí“ stálo opravdu za to. Nespaly jsme ani jedna, hodně plakala, trhala si vlásky… Pak ale začala „sát jako houba“. Zjistila, že jsem tím člověkem, na kterého čekala. Čím víc zážitků jsme spolu měly, tím jsme si byly bližší. Neustále se však ujišťovala, zda se na mne může spolehnout. Kladla mi otázky: A přijdeš? Kde jsi? Chytíš mne, když skočím?
Začaly jsme velmi brzy jezdit za její maminkou. Vždyť jedna z kompetencí pěstouna je: Podporovat vztahy dětí s jejich biologickou rodinou. Psaly jsme dopisy, balily dárečky, fotky a hlavně si povídaly… o čem? O životě. O tom, že každý má mámu a tátu; že rodina nemusí žít spolu, ale ví o sobě a její členové si vzájemně pomáhají; o tom, kým je ona, kým já; o budoucnosti, minulosti aj.
Jsme spolu přes čtyři roky. Celou dobu připravuji sebe a dítě, a dokonce i mámu, k tomu, že se bude vracet k mamince. Já chci, matka chce, dítě nechce.
Někdy před třemi roky mi pěstěnka položila otázku: Nechápu, proč nemůžu být s maminkou? A teď se ptá: Proč musím být s maminkou?
Ano, cílem pěstounské péče je i návrat dítěte rodičům. A právním pohledem jsou tak naplněna práva na obou stranách, a to je: rodič má právo mít dítě u sebe a právo dítěte vyrůstat s biologickými rodiči. Rozumím-li ale slovu právo, není to totožný pojem jako povinnost. Anebo ano?
Kdy se z práva rodiče na své dítě stává povinnost dítěte toto právo respektovat? Koho právo je nadřazené tomu druhému?
Kdy je to ze strany pěstouna ještě podpora vztahu a kdy už je to nucení do vztahu?
Zpětně si totiž uvědomuji, že právě ona podpora vztahu dítěte s její maminkou, měla za následek hlavně to, že sblížila dítě nikoli s jeho matkou, ale se mnou, to je s pěstounkou. Se mnou jela dvě hodiny tam a pak dvě hodiny zpátky, aby mohla být necelé dvě hodiny se svojí mámou. Se mnou si pak o tom povídala. A měla jsem být proto méně „dobrou“ pěstounkou? Momentálně opravdu „sklízím, co jsem zasela“. A to je, že jsem zodpovědná za to, že dítě ke své mamě nechce…
Máma totiž splňuje všechny atributy toho, že dítě k ní musí. Neboli právo je na její straně. Má bydlení, má práci a hlavně je biologickou matkou. A já jako pěstounka jsem vše zkomplikovala, protože jsem dítěti porozuměla, naplnila jeho potřeby a naučila ho bezpečnému pečujícímu vztahu na celý život.
A nebylo by tedy lépe dítěti v domově, kde by po pěti letech přišla jeho máma? A po představení a konstatování: Jsem tvoje máma! By dítě bez problémů k ní šlo? Bylo by to totiž bez „komplikací“ a hlavně by to máma měla bez práce.
S úctou ke všem pěstounům, kteří nemají jasno
Pěstounka Hanka
Vložte komentář