Jsem náhradní babičkou. Pěstěnku jsem převzala, a přijala v jejich třech letech. Byla zamlklá, plačtivá, nespala. Tehdy jsem jako motto své péče měla: Musím ji naučit zlobit!

Postupně holčička, získává na jistotě, hlavně začala věřit tomu, že je tu člověk, který ji vždy chytil, když padá, který s ní pláče a směje se, který ji věří a miluje ji se vším, co k ní patří a hlavně ji nezmizí, neztratí se či ji neopustí. A s nerozmyslem sobě vlastním se s ní vrhá do rizik, jejichž výsledkem je sdělení dítěte: „Víš, babi, já se bojím, ale s tebou se nebojím.“

Roky ubíhaly. S trpělivostí a rozmyslem jsme se připravovaly, že budeme tři, tj. i s mámou. Máma je tu. Jenže jak naučit dospělou ženu milovat vlastní dítě? Aby její vlastní dítě, které porodila, bylo v jejím životě před jejími vlastními osobními zájmy? Nevím…

A jsem snad špatnou pěstounkou, když dítě sděluje: „Babi, ty jsi pro mne máma. Máma je pro mne teta jako kterákoli jiná.“ Nevím…

Nechci stát v cestě matce k dítěti, zároveň nechci brát dítěti zatím jediný bezpečný a pečující vztah na celý život! Prostě jsem „jen“ holčičku naučila milovat

S úctou pěstounka