Začnu trochu netradičně a to tím, že Vám povím o svém diáři. Je to senzační diář. Senzační je hlavně proto, že jsem si na jeho tvrdé desky začala lepit lístečky. Lístečky, na které si píšu vtipné příhody, hlášky a prostě vše u čeho si řeknu „na tohle nesmím zapomenout“ (tohle si teda říkám například i u odeslání pracovního výkazu a pravidelně zapomenu, ale o téhle vtipné stránce mého diáře možná až jindy). Nejvíc místa zabírají děti (klasika), ale když ony jsou ty potvůrky taaaaaaaaaaaaak chytrý, vyčůraný a taky Vaše, protože tohle jsou naše zážitky z Víkendových vzdělávání, na která jezdíte.

Třeba tehdy jak jsme byli na Vranovské pláži. Šli jsme přes lávku a pod námi byl rybníček, ve kterém si pokojně plavali koi kapři. No a vedle mě šli dva kluci, Míša a Honza. Honzovi bylo asi 6 roků a zběsile mával na ty rybky a křičel „AHOOOJ RYBKÝÝ“, když zrovna procházel Míša, který byl o fous mladší, nechápavě na něho koukal, pak se plácl do čela a prohlásil: „TY VOLE, TY RYBY NA TEBE ASI NEBUDOU MLUVIT.“

Jindy zase takhle Míša učil Pavlíka dělat kliky. Pavlík se horečně snažil, ale zvedal jenom prdýlku nahoru a dolů. Míša na něj chvíli koukal, pak mu to ukázal a pak zase koukal. Pořád se mu nelíbilo, jak to ten Pája neumí. Tak vstal, dal mu ruku na rameno a řekl: „Víš, toho šulínka, prostě nemůžeš dávat na zem.“
Pavlík na něj vyděšeně hleděl a jen vypustil: „Cože? Já nemám žádnýho šulínka.“

Krásná příroda v okolí Osvětiman nás nenechá nikdy moc dlouho chladnými, a proto děti vždy bereme ven. Tentokrát tříletý Tomík, zjistil, že se mu chce čůrat. Protože záchody jsou pro zbabělce, vzala ho naše hlídačka Verča ke stromu.  No probíhalo to zhruba takhle:
„Tomi, chceš pomoc nebo to umíš sám?“
„DRŽ LULINA“ zahlásil Tomík, hned co si stáhl kalhoty ke kotníkům.

Někdy ten nahoře nedostane naši objednávku na krásné počasí a musíme se zabavit pod střechou (to je teprve adrenalin). Některé děti se nám podaří zdolat vyráběním nebo stolními hrami (tak na 10 minut, ale stojí to za to.) Tentokrát hrála Nikolka Člověče, nezlob se! s naší klíčovou pracovnicí Jančou, která zrovna taky hlídala. Moc ji to šlo a Janču celkem slušně drtila.
„Niky, to není možný. Jak to, že ti to tak jde a mně ne?!“
„Nojooo, tak mě doma asi učili přemýšlet, ne?“

Pro tentokrát poslední, ale pro mě naprosto kouzelná chvíle plná uvědomění nastala na jednom z mých úplně prvních víkendů. Už si ani nepamatuji jméno holčičky, která mi tenkrát otevřela oči.
Bavili jsme se o zvířátkách, byli jsme se podívat na osla a koníky, kteří byli hned u našeho ubytování v Blansku. V tom někdo ze starších a pubertou zasažených, už skoro dospělých, prohlásil:
„Tady to obdivujeme a potom to sežereme.“
V tom se otočila malá bojovnice za práva zvířat:
„To teda ne, já zvířátka nejím!“
„Ty nejíš maso?“
„To jo, ale já jím jen to z obchodu, ne to ze zvířátek!“

Lhala bych, kdybych říkala, že víkendová vzdělávání nejsou náročná (a to myslím, že sem tam pro všechny – někdy pro dospěláky, někdy pro lektory, někdy pro nás (hlídače) a určitě i pro děti). I přes to, za nás hlídače můžu s čistým svědomím říct: Máme to rádi!

S velkým díky, že nám věříte.

Za všechny hlídače (maskoty v bílém triku) Anička.

*všechna jména byla pozměněna z důvodu ochrany osobních údajů