V první části článku o smíchu dětí do jednoho roku jsme se podívali na to, k čemu smích z evolučního hlediska slouží dětem, dospělým i společnosti. V druhé části se podíváme na současné poznatky o tom, jak a kdy děti chápou humor a situace humor obsahující. A také se pokusíme vysvětlit, k čemu smích a humor slouží dítěti z hlediska psychomotorického vývoje.

Gina Mireault, profesorka psychologie z Vermontu a její spolupracovníci, se rozhodla dětem sehrát dvě rozdílné scénky – v jedné dospělí pije z plastového kelímku, v druhé tento kelímek nosí dospělí místo klobouku. V první verzi tohoto výzkumu se druhá scénka zdála vtipná dětem ve věku 6 měsíců, v druhé verzi výzkumu dokonce děti ve věku 5 měsíců! Už takto malé dítě bylo schopno rozlišit mezi situací „normální“ a vtipnou.

Tento výzkum se navíc vypořádává s jednou z námitek skeptiků „dětského humoru“, totiž s tím, že se děti nesmějí na základě pochopení absurdnosti a humornosti situace, ale na základě náznaků od pečující osoby. Děti v tomto výzkumu byly rozděleny do dvou skupin, v jedné z nich potom dospělí na humornou situaci vůbec nereagovali. I skupina dětí s „nehumornými“ rodiči ale považovala dospělého s plastovým kloboučkem za humornou. Pouhý měsíc po objevení smíchu už je tedy dítě schopno zcela samostatně interpretovat situaci a vyhodnotit její humornost.

O hlubokém vhledu a schopnosti interpretovat situace svědčí i to, že kolem půl roku věku dítěte se objevuje jedna velmi důležitá vlastnost – schopnost cíleně napodobit smích (a pláč!) v případě, že je vynecháno, přehlíženo nebo pokud se dítě snaží zaujmout druhou osobu.

Jen o pár měsíců později se objevuje nová forma humoru – škádlení. Kolem 8 měsíce se objevuje schopnost dítěte někoho napálit! Již zmiňovaná Gina Mireault ve spolupráci s Vasuvedim Reddy zjistili, že už takto malé děti jsou schopny donést požadovaný předmět, ale při předávání v poslední chvíli ucuknout rukou s předmětem. Nebo jsou schopny „náhodou“ zbořit věž z kostek, které druhý pracně postavil.

Proč je škádlení důležitým vývojovým milníkem? Nemusí se nám sice úplně líbit, že nás může napálit už půlroční mrně, zároveň na ně ale musíme být hrdí a pyšní. Poprvé nám totiž ukazuje jednu svoji novou schopnost –  přemýšlet o tom, co si myslí někdo jiný! Pokud totiž dítě ucukne na poslední chvíli rukou, znamená to jen jedno – dítě musí vědět, že si myslíme, že nám předmět předá! A to je velká věc! Protože ještě před pár desetiletími jsme si mysleli, že tohle zvládne až dítě ve věku 18 měsíců. A hele, ony to děti v určité míře zvládají už o téměř rok dříve.

Další indicie, že tuto schopnost, odborně nazývanou „teorie mysli“, mají i děti mladší jednoho roku, je tendence dětí (opět už kolem 8 měsíce věku) cíleně se snažit rozesmát druhou osobu. Mají k tomu hned několik nástrojů – grimasy a zvuky, provádění absurdních úkonů nebo iniciace her, které má dítě spojeno se smíchem. Schopnost odhadnout, že daná situace bude pro druhého humorná, je další indicií, že kojenci rozumí (alespoň částečně) vnitřnímu světu druhého člověka a tuto vědomost se snaží využít ve prospěch situace. Mimochodem – nepřítomnost snahy rozesmát druhého člověka je jedním z projevů, které můžeme pozorovat u dětí a dospělých s poruchami autistického spektra.

Jak vidíte, naše znalosti v oblasti vývoje humoru a porozumění humoru u kojenců, se v poslední době posunuli poměrně daleko od dříve přijímaných „pravd“. Vrátíme-li se k otázkám na začátku článku, můžeme si odpovědět i na poslední (ne příliš férovou) otázku – nejspíše si první humornou situaci nepamatujeme, stala se nám totiž už hodně dávno. Je dobré mít na paměti, že „podstatou smíchu je to, aby byl sdílen“. A tentokrát nejde o motto mystického guru z východních Himalájí nebo zápisek v deníčku zamilované puberťačky. Jde o fakt, vycházející ze zjištění psychologie, neurologie a antropologie. Takže ještě jednou – podstatou smíchu je to, aby byl sdílen!

Doporučení:

  1. Rozesmávejte děti – smích je pro děti příjemný, pomáhá jejich rozvoji a budou ho do budoucna potřebovat.
  2. Nechte se rozesmávat dětmi – s dítětem tím budujete vztah, navíc mu pomáháte v jeho vývoji a pomáháte mu učit se sociální pravidla a schopnosti.
  3. Učte děti škádlit se (vás) – dítě, které vás škádlí, nezlobí! Ono se učí! A to po něm budeme do budoucna chtít velmi často, ale už jen málokdy bude děti (ale i vás) učení tak moc bavit.

1. měsíc

Objevuje se první úsměv, který je reakcí na sociální situaci.

4.měsíc

Objevuje se smích jako reakce na humornou situaci.

5. měsíc

Dítě je schopno samostatně posoudit, jestli je daná situace vtipná či nikoliv. Neorientuje se podle dospělých pečovatelů, situace posuzuje samo

6. měsíc

Schopnost simulovat smích a pláč, s cílem získat pro sebe výhodu v sociální situaci (pozornost, místo ve skupině).

8. měsíc

Objevuje se nová podoba humorných situací, tzv. škádlení. Objevuje se i snaha rozesmát druhou osobu, za pomocí situací, které má dítě spojené se smíchem.

Mgr. Petr Šnédar