„Jsem maminkou šesti dětí, které jsme postupně přijali do náhradní rodinné péče. Vlastní děti se nám nenarodily. Toužili jsme po vlastních dětech a tak nám připadlo docela přirozené a normální, že si děti adoptujeme. V té době by mě ani na mysl nepřišlo, že se ze mě jednou stane i pěstounská maminka, že nebudu vykonávat svoji profesi v zaměstnání a že celý svůj denní program budu naplno věnovat rodině a našim svěřeným dětem.
Jenže už první děti, které jsme adoptovali, nebyly žádná malá miminka. Byly to pěkně temperamentní batolata. A bylo pro mě velikým poznáním sledovat, jak se doma mojí péčí mění z „ústavního“ dítěte na dítě, které k někomu patří a má svého člověka. A tak jsme postupně adoptovali tři kluky. Ještě ta holčička chyběla. Tu nám nabídli do pěstounské péče, protože právně volných dětí do adopce je málo. Tak se z nás stali pěstouni. Já jsem dala výpověď ve svém zaměstnání a podali jsme žádost o svěření dalších dětí do pěstounské péče. Přišly k nám dvě sestřičky. U té mladší nás upozorňovali, že se jedná o dítě vývojově opožděné a vlivem ústavní výchovy je hodně citově deprivované. My jsme se výchovy takového dítěte nebáli. Vždyť skoro všechny naše děti si v sobě nesou pozůstatky ústavní výchovy. Zvláště jeden z adoptovaných chlapců, který v ústavu strávil celé první čtyři roky života. A na něm jsme se už něčemu naučili, jak přistupovat k výchově takových dětí. To Petruška byla v kojeneckém ústavu „jen“ 17 měsíců, a k tomu ještě byla kolem prvního roku hospitalizovaná v nemocnici. Takže i personál kojeneckého ústavu si myslel, že Petruščino odlišné chování je způsobeno právě jejím pobytem v nemocnici a rodinná péče je pro ni to nejlepší, co jí můžou nabídnout.
Po příchodu každého z dětí do rodiny jsem byla zvyklá věnovat maximální péči tomuto dítěti, budovat s ním vztahy a citově ho rozvíjet. Nezáleželo mi na tom, kolik už umí básniček, jak se umí samo hezky obléknout a najíst – to většinou už znali z kojeneckého ústavu. A tyto děti mi postupně moji vloženou energii vracely. Zahrnovaly nás velkými projevy lásky i vděčnosti za to, že mají konečně svoji maminku a tatínka,“ říká Míla Striová.
(září 2009)
Na celý příspěvek se můžete podívat na stránkách České televize:
Vložte komentář