MUSÍM JI NAUČIT ZLOBIT
Když ve své rodině řekla, že by si chtěla vzít dítě do pěstounské péče, její vlastní 15letý syn moc nadšený nebyl. Jeho sestra právě začala studovat vysokou školu v krajském městě a našla si tam také podnájem. „Syn si myslel, že teď si konečně užije pozice jedináčka. Nechtěla jsem na něho tlačit, tak jsem dva roky počkala. Pak už byl vstřícnější,“ říká 44letá rozvedená Hana Jurajdová.
O tak důležitém kroku se nerozhodla ze dne na den. Přispěl k tomu i fakt, že pracovala jako ekonomka v organizaci, která se přípravou žadatelů o osvojení a pěstounskou péči zabývá, a znala tak důvody pro to nahradit ústavní pobyty rodinnou péčí. Po dvaceti letech práce také chtěla svůj život nějak změnit. S dětmi jí to vždycky bavilo, a tak, když už i syn byl ochotný se podrobit psychologickým testům, definitivně se rozhodla.
„Protože jsem byla rozvedená, bylo pro mě přirozené, že děti měly s otcem pravidelný kontakt, chtěla jsem, aby to bylo dítě s vazbou na biologické rodiče. To zřejmě celý proces uspíšilo. S přípravou na pěstounství to také bylo snadné, vždyť jsem v té organizaci pracovala a o mnohých úskalích jsem věděla. Se synem jsme absolvovali různé psychologické testy a pohovory, ale myslela jsem si, že budu čekat podstatně déle. Ale šlo to ráz na ráz,“ vzpomíná žena.
Právě před rokem si z ústavního zařízení přivezla domů tříletou vietnamskou holčičku. Vlastní matka se o ni téměř rok starala, ale pak se dostala do vězení a holčička musela do ústavu, protože o ni neměl kdo pečovat.
„Když jsme si ji přivezli, měla problémy se spaním a nemluvila. V ústavu spala v pokoji, kde bylo dalších sedm dětí, takže v novém prostředí si nemohla zvyknout. Už když jsem ji viděla v ústavu poprvé, dala jsem si první úkol: Musím ji naučit zlobit. Šlo mně o to, aby se více uvolnila, aby dala větší průchod svým emocím. Myslím, že se mi to už povedlo – teď už zlobí jako normální dítě,“ říká se smíchem.
Byla ráda, když viděla, jak se sžívá s rodinou, jak obnovuje přirozené city. Po měsíci se jela s holčičkou podívat do ústavu, kde ona strávila 2,5 roku. „Měla jsem obavu, že mi řekne tak ahoj, až tam přijedeme, a v ústavu bude chtít zůstat, protože na něj byla zvyklá. Ale když jsme tam přijeli, byla velmi nejistá a neustále se mě držela za nohu. Když jsme odjížděli, úplně si oddechla. To jsme se poprvé více sblížili a mě to naplnilo obrovskou radostí,“ říká Hana Jurajdová.
Už od začátku se snažila vžít do pocitů dítěte, které se najednou ocitne v novém prostředí. Holčička si žádné věci k nim nepřinesla a dlouho ji dělalo problémy, že jí něco může patřit. To, co jejím dětem připadalo normální a obyčejné, pro ni bylo úplně nové a neznámé.
„První slovo, které začala říkat, bylo „moje“. Synovi začala říkat „moje kluk“. Novou věcí pro ni byla i rozdílnost pohlaví. Museli jsme si zvykat na to, že se dívá na svět trochu jinak a bude chvíli trvat, než vše bude přirozené. Další průlom byl, když jsme jeli za její maminkou do vězení. Zase jsme se o něco více sblížili. Rozhodla jsem se, že mi bude říkat babičko, protože věřím, že si její matka k sobě vezme, až se dostane na svobodu,“ říká pěstounka. Je ráda, že holčička už je sebejistější, je velmi přirozená a veselá. Nyní objevila kouzlo řeči a klade neustále otázky.
Tvrdí, že při výchově těchto dětí je důležitá láska a porozumění. A záleží i na tom, jak se k ní chová širší okolí. I její syn se s holčičkou sblížil, protože nechali věcem přirozený průchod.
„Předtím se mnou jezdil na nákup, ale když jsem začala brát naši holčičku, najednou se mu to nehodilo. Byl v tom asi nějaký ostych. Nechala jsem ho být. Ale pak jednou řekl, že půjde také a bylo to úplně přirozené. Dnes mu vadí, že jeho malá sestřička od nás za čas odjede, protože ji má rád,“ říká pěstounka.
Myslí si, že většímu zájmu o pěstounství brání neznalost a obavy lidí, že k dítěti přilnou a pak ho zase ztratí, když se vrátí k biologickým rodičům. „Ale zdá se mi, že se to zlepšuje, že bude za čas, přirozené, že v rodinách budou vychovávat ještě další dítě, které by jinak zůstalo v ústavu,“ doplňuje Hana Jurajdová.
(leden 2013)
S tímto článkem se můžete setkat i v časopisech nebo na internetu v různých obměnách nebo i pod pseudonymem:
– Právo na dětství
– Zlinský deník
– Bravoweb.cz
– Jenproholky.cz
Vložte komentář